Břehy podél řeky Otavy doprovází společenstva hluchavky nachové (Lamium purpureum). Název pochází z řeckého slova laimos nebo lámos tj. jícen, podle stavby květu připomínající rozšklebený jícen. Purpureum latinsky fialový – podle růžově purpurové barvy květů. Carl von Linné zvolil pro rostlinu jméno Lamium. O její české jméno se postarali bratři Preslové kolem roku 1819. Její podobnost s kopřivou dala pak vzniknout lidovým názvům hluchá nebo mrtvá kopřiva. Její purpurově zbarvené květy září pod stromy. Jedná se o nízkou bylinu, která má podobně jako všechny hluchavky čtyřhrannou lodyhu. Listy jsou křižmo vstřícné a květy tvoří lichopřesleny. Květy mají korunní trubku rovnou, a na dolním pysku tmavě fialovou skvrnu.
Velmi podobná hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum) má korunní trubku květu prohnutou a břichatou s fialově žíhanou kresbou na dolním pysku květu. Hluchavka nachová je hojná a velice dobře se rozšiřuje, proto je občas považována za plevelnou rostlinu. Vyskytuje se v půdách, které jsou vlhké až vysýchavé, minerálně dosti bohaté. Rostlinu najdeme v půdách, podobně jako kopřivu či ostatní hluchavky, bohatších na dusík, které jsou kypré a bohaté na minerální živiny.
V pobřežních porostech o něco později v měsíci květnu můžeme potkat i další z hluchavek a to hluchavku bílou (Lamium album). Jedná se o vyšší vytrvalou rostlinu s bílými květy. Tradiční léčivá rostlina se používá při zánětech dýchacích cest.
Skupinu hluchavek zde v porostech doplňuje hluchavka se žlutými květy, hluchavka žlutá (Lamium galeobdolon). Středně vysoká, vytrvalá bylina s dlouhými nadzemními výběžky. Dlouze řapíkaté listy výhonků mají při okraji bílé skvrny.
Květy jsou jasně žluté uspořádané v 6 až 10 květých lichopřeslenech v úžlabí horních listů. Plody jsou černé tvrdky s přívěskem, tzv. "masíčkem," kterým se živí mravenci. Tímto způsobem jsou semena šířena do okolí a druh rostliny rozmnožován Obsahuje stejně účinné látky jako hluchavka bílá, a proto ji lze v lidovém léčitelství využívat stejným způsobem. Mladé listy lze použít do salátů, květ na přípravu čaje, tinktury, na koupele a obklady .
Pod stromy se můžeme setkat i s neobvyklou vytrvalou rostlinou, která cizopasí na kořenech listnatých stromů, především olší. Pomocí přísavek se přisává na hostitelský strom a odebírá mu vodu a živiny. Jedná se o nezelený podbílek šupinatý (Lathraea squamaria) . Je to vytrvalá rostlina se silným masitým oddenkem, pokrytým ve 4 řadách bílými šupinami. Lodyha je přímá a dužnatá, narůžovělá nebo bílá. Šupinovité listy jsou srdčité, střídavé, narůžovělé. Květenství je jednostranný hrozen. Kvete od poloviny dubna do konce května. V té době ho můžete najít. Lodyha po odkvětu rychle odumírá. Převážná část rostliny tak žije skrytě pod zemí, kde se nacházejí rozsáhlé trsy, které parazitují na kořenech stromů i keřů. Obsahuje jedovaté glykosidy a další bioaktivní látky. Rostlina se používala v lidovém léčitelství.
Nedaleko vykukuje devětsil bílý (Petasites albus). Je to vytrvalá rostlina, která vystrkuje silný a hojně vyběžkatý oddenek brzy na jaře, ihned po sejití sněhu. Květenství vyrůstají na dutých, zelenavě bílých lodyhách. Hrozny květních úborů jsou u samičích rostlin polokulovité a u samčích rostlin řídké, chocholičnaté. Velké okrouhle srdčité listy vyrůstají později než květy. Na rozdíl od devětsilu lékařského jsou na rubu mimo nápadnou nervaturu trvale běloplstnaté. Devětsil nepříjemně páchne. Jeho latinský název je odvozen z řeckého petasos, což je široký klobouk. To proto, že velkými listy devětsilu si lidé skrývali hlavy před sluncem. Obsahuje silice a další bioaktivní látky. Dříve se používal v léčitelství.
Jemnou vůní na sebe upozorní violka vonná (Viola odorata). Ledvinité tmavě zelené listy tvoří přízemní růžici. Souměrné tmavě modré květy vyrůstají na dlouhých stopkách a voní. Rostlina je nízká, vytrvalá s krátkým tlustým oddenkem a četnými dlouhými, plazivými přezimujícími výhonky. Na nich pak vyrůstají květy. Protože violka vonná vykvétá v době, kdy hmyz příliš nelétá a mnoho květů tak zůstane neopylených. Koncem léta tvoří ještě drobné zelenavé květy se zavřenými kališními lístky a zakrnělou korunou. Tyto květy se opylují vlastním pylem a vznikají tobolky s klíčivými semeny. Violka je i rostlina léčivá. Obsahuje hořčiny a používá se v léčitelství. Ve Francii se violka vonná těší velké přízni od dob Napoleona. Byla oblíbeným květem císaře a zdobili se jí jeho přívrženci. Z květů se vyrábí vzácná silice, která v nezředěném stavu nevoní, ale po zředění 1 : 5000 až 1 : 10 000 vydává silnou a krásnou fialkovou vůni. Podle staré řecké báje pronásledoval Foibos řídící sluneční vůz po obloze jednu z dcer Atlasových. Zeus ji na její prosbu proměnil ve violku a ukryl ji před slunečnými paprsky pronásledovatele do stínu stromů.
Blatouch bahenní (Caltha palustris). Vytrvalá rostlina se svazčitým kořenem a chudě větvenou lysou a dutou lodyhou. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, okrouhle srdčité až ledvinité. Brzy na jaře rozkvétá leskle žlutými květy a 4 cm velkými. Květy doslova září na dálku. Tady se nachází ve vlhčích lokalitách podél mlýnského náhonu. Jedná se o rostlinu jedovatou a dobytek na pastvě se jí vyhýbá. Taktéž seno, kde je více listů blatouchu je méněcenné, a pro dobytek nepoužitelné. Je jedovatý a zároveň léčivý. Latinský název (Caltha – pochází z řeckého kalathos - košíček). Dříve se jeho poupata naložená v octě konzumovala a listy používaly do salátů. Později se z mírných otrav mnoha lidí zjistilo, že je to rostlina jedovatá.
Mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) je drobnější šťavnatá, křehká, mokřadní vytrvalá bylina. Setrvává v půdě tenkým větveným plazivým, kořenujícím oddenkem. Kdo ho jednou poznal, ten ho ke své radosti na jaře vždy vyhledává. Mokrýš je totiž předzvěstí jara. Jeho zlatá žluť svítí ještě ze zbytků loňského listí na břehu potoka, řeky či jiné vodné nádrže. Přitom se dá při výšce pouhých 10 cm snadno přehlédnout. Nepatrné kvítky opylují ještě nepatrnější mušky a jiný hmyz. Když maličká hnědá semínka dozrají, leží v kališních lístcích jako v šálku a čekají na kapky deště, které je vyplaví do světa. Vytváří husté kolonie, z nichž vystupují ploché zelenožluté listenaté květy. Žlutozelené listeny tvoří zákrov kolem neviditelných žlutých květů bez korunních lístků. Později se vytvoří lesklá, červená semena.. Po vysemenění se rostlina zatahuje do země. Lidový název této rostliny je kvůli podobnosti okrouhlých listů a tvaru sleziny , sleziník. O použití mokrýše existuje ve veřejných odborných zdrojích jen málo informací. Za dávných dob se používal k povzbuzení činnosti ledvin a močového měchýře a k čištění jater a sleziny. Dnes víme, že slezina je důležitým orgánem imunitního systému a potřebuje podporu hlavně při infekčních onemocněních.
Existuje jen málo rostlin, které působí speciálně na slezinu. Proto by určitě stálo za to, prozkoumat tuto rostlinu podrobněji . Latinský název rostliny pochází z řeckého – chrysos a znamená zlatý a - splen znamená slezina. Středověcí lékaři jej používali k léčbě onemocnění tohoto orgánu. Vycházeli přitom ze všeobecně uznávaného názoru, že každá rostlina prozrazuje nějakým znakem svůj účinek. Výraz alternifolium popisuje postavení listů, které se řadí střídavě kolem lodyhy. Roste zde podél řeky ve vlhčích proláklinách. Pokud máte na zahradě zamokřenou část či rybníček, můžete si tuto rostlinu pěstovat sami. Je krásná, bude působit jako pěkná dekorace.
Z porostů hluchavek vykukuje česnáček lékařský (Alliaria petiolata). Dvouletá až vytrvalá bylina. Po rozemnutí nápadně a silně voní česnekem. Lodyhy jsou přímé, obvykle nevětvené a celé modravě ojíněné. Dolní řapíkaté lisy mají čepele ledvinité, na okrajích zubaté. Horní listy mají jen krátké řapíky a jsou trojúhelníkovitě vejčité až podlouhlé, naspodu srdčité a po okrajích nepravidelně zubaté. Květy jsou drobné bílé a tvoří velké šešule na dlouhých stopkách. Kvete od dubna do června v lužních lesích a hájích. Proč rozemnuté listy česnáčku voní po česneku? Mohou za to sirné sloučeniny, které se na vzduchu rozkládají na aromatické organické sloučeniny česnekové vůně. Rostlině slouží jako přírodní pesticidy v ochraně proti škůdcům.
Je dobře využitelný v jarní kuchyni. Přidáváme ho do pokrmů čerstvý, jemně pokrájený. Hodí se všude tam, kam patří klasický česnek. Chutí připomíná i známý česnek medvědí. Nejsou příbuzní, a to ani vzdáleně a přesto tato bylina z čeledi brukvovitých voní a chutná stejně jako česnek medvědí z čeledi česnekovitých. Česnáček většinou najdete na jaře tam, kde česnek medvědí neroste — je jemnější než tato bylina, ale dá se stejně dobře použít k jarní očistě těla jako ona. Nejchutnější je česnáček v čerstvém stavu před kvetením, později získává nahořklou chuť. Česnáček obsahuje řadu blahodárných látek, díky nimž se využívá i v lidovém léčitelství. Mezi jinými obsahuje vitamín C a posiluje tak tělo po dlouhé zimě. Kde najdete česnáček je dobrá, kyprá půda, bohatá na živiny.
Pomněnka lesní (Myosotis silvatica) známá vytrvalá bylina s lisou až přitiskle chlupatou lodyhou. V půdě má plazivý oddenek s četnými kořeny. Je mezi prvními z řady pomněnek, která vykvétá časně z jara. Listy jsou podlouhlé kopinaté, dolní krátce řapíkaté a horní přisedlé. Trubkovité květy jsou sestaveny v konečných dvojvijanech. Zprvu jsou růžové a pak „pomněnkově“ modré. Roste na vlhčích stanovištích a je spolehlivým ukazatelem nadbytku vody. Je velmi oblíbenou a něžnou rostlinou a považuje se za symbol věrného přátelství. Název vznikl z řečtiny a znamená myší ouško. Význam jména je v mnoha světových jazycích – nezapomeň na mne, nebo věrná láska. O dalších jarních rostlinách si povíme zase příště.
Ing. Hana Chvalová, zahradnice Čimelice
foto autorka
