Dnes bych Vás ráda pozvala na zajímavou jarní procházku. Jedná se o území přírodně krajinářského zámeckého parku v anglickém stylu. Rozkládá se na ostrově, který obtéká řeka Otava a městský mlýnský náhon. Proto se také „Ostrovem“ nazývá. Nachází se v části města Horažďovic zvané Zářečí.Jedná se o přirozený luční porost, lemovaný souvislým porostem stromů a keřů, podél přirozeného toku řeky Otavy i kolem mlýnského náhonu.
V 16. století, za doby panování rodu Švihovských z Rýzmberka, se tato lokalita označovala místním názvem „Luh“ a týkal se jí jeden z artikulů Theobalda Švihovského vydaný roku 1596. Zakazoval přístup do těchto míst za účelem kácení dříví a lovu ryb či perel pod trestem ztráty hrdla. „Luh“ tak byl zarůstající pastvinou až do počátku 19. století.
V době, kdy Horažďovice drželi Rummerskirchové (1800–1834), zde došlo k drobným romantickým úpravám a místo bylo nazýváno „Karlovým údolím“. 7. září 1835 se v „Luhu“ konala slavnost vítání nové vrchnosti – Kinských. S prvními parkovými zásahy započal panský zahradník Schwarz, v jehož práci pokračoval Karl Haibl. Definitivní úprava proběhla po roce 1868 na základě projektu dvorního zahradníka Kinských Friedricha Wunschera.
V minulosti vedla parkem veřejná cesta na Sušici, která byla posléze přeložena. Uprostřed ostrova stávala hájovna na půlkruhovém půdorysu a hajný zde choval pávy. Konalo se tu několik regionálních hospodářských výstav. V roce 1864 se jednalo o „První hospodářskou výstavu okresu Horažďovického“. O třicet let později se tu uskutečnila „Krajinská národopisná výstava“, kterou ještě dlouho připomínal výstavní pavilon vybudovaný v těsném sousedství hájovny. „Ostrov“ rádi a často navštěvovali hudební pedagog Otakar Ševčík nebo básník Rudolf Mayer. V březnu roku 1920 se tu odehrál i první fotbalový zápas v Horažďovicích. Po roce 1945 park, tehdy zvaný „Fučíkův“, pustl. Kompletně revitalizován byl park v roce 2010 za pomocí evropských dotačních programů.
Dnes je v parku na sedmdesát druhů stromů a keřů (ozdobné smrky, 3 druhy lip, borovice vejmutovky, javory kleny, jilmy, duby, akáty, břízy, střemchy, vrby, jabloně a liliovníky, vajgélie, kaliny, vilín, hortenzie, pěnišník a azalky, různé tavolníky, pámelníky, zimolez, tatarský javor, čimišník, čilimník, brslen, dřišťál, pustoryl, šeřík, ptačí zob či svída, a další). Park slouží jako klidové zázemí pro obyvatele města Horažďovic s rozlohou cca 17,5 ha. Stáří některých stromů se odhaduje na 300 let.
V sousední Panské zahradě můžeme také vidět mohutný dub Šternberk s obvodem kmene 430 cm.
Na procházku parkem si ponechte alespoň 2 hodiny. Budete se kochat přírodními zákoutími řeky Otavy, krásnými stromy a vyhlídkou na tajuplný vrch Prácheň. Zde se nachází nyní zřícenina stejnojmenného hradu pocházejícího z období 10. století za vlády knížete Boleslava I. Bylo to jedno z mocenských center přemyslovské hradské soustavy. Prácheň sloužila jako středisko vojenské, hospodářské a duchovní správy. Skalnatý vrch je porostlý řídkým listnatým lesem se skupinami borovice lesní. Během roku je tak proměnlivou barevnou dominantou, která se tyčí nad řekou i přírodním parkem.
Kolem mlýnského náhonu dojdeme pak na tzv. „Špičku ostrova“. Zde se řeka rozděluje na původní řečiště a mlýnský náhon a obtéká vlastní ostrov. Objevíme zde malebný jez. V létě jej vyhledávají rodiny s dětmi a vodáci. Do města zpět se pak vracíme podél hlavního řečiště řeky Otavy. Její voda je zbarvena trochu do hněda, což způsobují šumavská rašeliniště. V létě je proud řeky veselý a laskavý. Na jaře se však dokáže Otava bleskově rozvodnit a zaplnit mohutným proudem tmavě hnědé vody. Již také několikrát vystoupila Otava ze svého koryta a zalila zářečskou čtvrť města. Naposledy v srpnu roku 2002. Nyní je procházková trasa parkem doplněna vkusnými dřevěnými sochami zvířat, z čehož mají radost hlavně dětští návštěvníci.
Při jarních procházkách upoutá milovníky květin další zajímavost. Tou je bohatá jarní hajní květena. Jsou zde pro ni vhodné klimatické podmínky. Příjemné stinné a polostinné prostředí v podrostu skupin stromů a keřů podél řeky Otavy i mlýnského náhonu a zpravidla vlhká a živná půda. Raně kvetoucí jarní byliny hájů a lesů se vyznačují tím, že kvetou již v předjaří nebo za časného jara, tedy v době, kdy lesní stromy jsou ještě holé nebo se právě olisťují. Vyhovují jim právě světelné podmínky pod stromy před olistěním. Proto se se s nimi nesetkáte v čistých smrkových lesích, které jarní světelnou fázi nemají. K těmto bylinám, které zkrášlují svými květy časně jarní vzhled listnatého lesa, patří i řada velmi zajímavých rostlin, které se vyskytují v naší přírodě. Podle délky života i podle toho, kolikrát rostliny kvetou a přinášejí plody, patří rané byliny listnatého lesa vesměs k bylinám vytrvalým. Domovem je těmto rostlinám příjemné stinné a polostinné prostředí v podrostu skupin listnatých stromů a zpravidla vlhká a živná půda. Jejich vytrvávání je umožněno, že mají v zemi kromě kořenů zásobní orgány. Jsou to oddenky, stonkové hlízy, kořenové hlízy či cibule. Díky těmto útvarům, je rostlinám umožněno po odkvětu a tvorbě plodů, často i shodit listy a zcela se tzv. do těchto zásobních orgánů zatáhnout. Přečkají tak období zastínění plně olistěnými stromy, suché letní období i zimní měsíce, sekání porostů či mulčování technickými službami. Na jaře pak nás znovu obdaří svojí krásou. Od časného jara do konce června se v podrostech stromů setkáte s několika desítkami zajímavých jarních květin. Mnohé z nich či jejich kultivary vítají jaro i v našich zahrádkách.
Mezi prvními, které vás upoutají v závislosti na počasí hned při vstupu do parku v časném předjaří je Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis). Její bílé květy vykukují z porostů s mnohdy ještě se zbytky sněhové pokrývky. Název květiny vznikl z řeckého slova gala – mléko a anthos – květ. Roste v polostínu až na plném osvětlení v půdách kyselých až slabě alkalických. Je to vytrvalá bylina se zásobní podzemní cibulkou. Každá rostlinka tvoří vždy pouze jeden bělostný květ, který zůstává poměrně velmi dlouho svěží.
Talovín zimní (Eranthis hyemalis). Název rostliny vznikl z řeckého slova er – jaro a anthos – květ. Vztahuje se tak ranosti a květu této rostliny. Je to nízká asi 10 cm vysoká rostlina s hlíznatými oddenky v zemi. Listy jsou dlanité vykrajované a v době kvetení malé, narůstají teprve po odkvětu. Květy jsou velké 2 – 3 cm, žluté. Navečer a při pošmourném počasí se zavírají. Roste dobře v každé dobré a vlhčí zahradní zemině. Po odkvětu rostlina zatahuje.
Bílé koberce v březnu až v dubnu vytváří pod stromy sasanka hajní (Anemone nemorosa). Latinské jméno vzniklo z řeckých slov anemos – vítr a vztahuje se ke snadno opadávajícícm okvětním lístkům ve větru. Proto nazývali staří Čechové sasanky „větrničkami“. Je to málo náročná bylina s vodorovným oddenkem. Je charakteristická pro předjaří. Květonosná lodyha nese velký bílý květ s přeslenem 3 asimilačních listů. Je vysoká 15 až 20 cm. Vedle lodyhy vyrůstá jeden přízemní asimilační list. Roste obvykle v celých koloniích, ty se během doby posunují. Jedná se o výslunný druh s plným rozvojem před olistěním stromů a keřů. Rostlina po odkvětu zatahuje. Celá rostlina obsahuje jedovatý alkaloid anemonin. Šťáva utržených rostlin sasanky může u citlivých jedinců způsobit puchýře. Usušením sasanky její jedovatost zmizí.
Podobná sasance hajní a s podobnými nároky je sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides). Kvete však žlutě o něco později a je vzácnější. Není tak vzrůstná. V zemi má také hnědý plazivý šupinatý oddenek. Jedná se o jedovatou bylinu. Domorodci na Kamčatce natírali její šťávou lovecké šípy.
Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) vytrvalá 10 až 30 cm vysoká drsně chlupatá rostlina s černým rozvětveným oddenkem. Latinský název plicníku pulmeo znamená v překladu plíce a vychází z hlavního uplatnění plicníku při léčbě zánětu plic a dalších dýchacích potíží. Patří mezi léčivé rostliny. Obsahuje kyselinu křemičitou, třísloviny a sliz. Má přímou či mírně větvenou lodyhu a celokrajné listy pokryté charakteristickými bělavými skvrnami a jemnými chloupky. Půvabné květy jsou zpočátku růžové, později získávají fialový až zcela modrý odstín. Plodem je tvrdka. Mladé listy plicníku jsou jedlé a lze je využít v kuchyni. Hodí se kupříkladu do jarních salátů či do zeleninových polévek.
Bažanka lesní (vytrvalá) ( Mercurialis perennis ) nenápadná yytrvalá rostlina s jednoduchým stonkem, dorůstající výšky až 40 cm a plazivým oddenkem. Latinské rodové jméno pochází od boha Merkura, jenž údajně objevil léčivé vlastnosti této rostliny. Listy má řapíkaté, vejčité kopinaté, až 12 cm dlouhé, tupé zubaté, vstřícné, nahloučené v horní části stonku. Květy oddělené dvoudomé. Samčí květy malé zelené, s bohatě kvetoucími klasnatými květenstvími. Samičí rostliny s květnými klubíčky v paždích listu. Kvete od dubna do června. Květy mají dvoudílné semeníky. Bažanka se rozšiřuje především oddenky. Stanoviště bažanky se všeobecně považují za nejpříznivější pro rozvoj lesa. Bažanka je ukazatelem nejlepších bonit lesních půd, tvoří zpravidla souvislé porosty. Je ukazatelem půd dobře zásobených vápnem. Patří mezi rostliny léčivé, ale zároveň mezi jedovaté. Obsahuje saponiny, silici, hořčiny a trimetylanin.
Popenec obecný (břečťanolistý - Glechoma hederacea). Popenec je vytrvalou bylinou s výškou 10 – 40 cm.
Má poléhavou, plazivou až vystoupavou lodyhu, která snadno zakořeňuje. Nese řapíkaté listy ledvinovitého až srdčitě okrouhlého tvaru s vroubkovaným okrajem. Listy, stejně tak i lodyha mohou být řídce chlupaté nebo lysé. Již od března zdobí rostlinu trubkovité pyskaté květy nápadně modrofialové, zřídka i růžové nebo bílé barvy. Vyrůstají v paždí listů v horní části lodyhy, po 2 – 7 vytvářejí lichopřesleny. Přestože jde o léčivou i užitkovou rostlinu, kvůli své houževnatosti může být považovaný i za plevel. Množí se zejména oddenky, díky kterým se velmi rychle rozrůstá. Popenec osídluje různá místa, k vidění je v lužních lesích, na lesních lemech, v křovinách a příkopech, podél cest i vodních toků, také na pastvinách, polích a zahradách. Daří se mu na vlhkých až mokrých stanovištích. Svědčí mu humózní půdy, mohou být zásadité až slabě kyselé. Čerstvý popenec je zdrojem vitamínů A a C.
Mezi suchým listím těsně na říčním břehu vystrkuje hlavičku křivatec žlutý (Gagea lutea). Nízká vytrvalá rostlina s jednou cibulkou. Lodyhu má přímou a pevnou, přízemní list široce čárkovitý. Vytváří 2 až 7 žlutých květů , které jsou v okoličnatém květenství. Český název této rostliny vznikl ze staročeského křívati – nabírati sil. Můžeme na ní narazit po celé České republice, v Evropě a v Asii. Vyskytuje se na vlhčích místech, lužních louk, teplých hájů, křovin, suťových lesů nebo podél toků. Má ráda kyprou vápenitou humózní půdu. V hojném počtu ji můžeme vidět v nižších polohách. Výše se pak vyskytuje vzácněji. Dříve se žlutečka (lidový název) používala v lidovém léčitelství. Díky svému půvabu je vhodná i do zahrad.
V těsné blízkosti podél říčních břehů nalezneme porosty orseje jarního (Ficaria verna). Roste v silném stínu i na plném slunci na svěžích až vlkých humusových půdách, bohatých živinami, slabě kyselých až alkalických. Snáší i déle trvající záplavy. Vyskytuje se pospolitě a často pokrývá půdu svými šťavnatě zelenými a lesklými listy jako koberec. Kvete v dubnu a květnu zlatě žlutými květy. Jedná se o rostlinu vytrvalou v zemi s kořenovými hlízkami. Nať mladých rostlin se někdy pojídá jako salát. Obsahuje větší množství vitamínu C. Starší rostliny chutnají palčivě a jsou jedovaté. Dobytek ani plži rostlinu nepožírají.
Z dalších rostlin objevíme dymnivku dutou (Corydalis cava). Rostliny připomínají malé jarní orchideje. Latinský rodový název má původ v řečtině a znamená chocholouš, což je název jistě přiléhavější než český. Je to vytrvalá 15 – 30 cm vysoká, lysá bylina s velkou dutou hlízou stonkového původu. Lodyha je přímá dvoulistá a nese květy uspořádány v mnohokvětém hroznu. Květy jsou zpravidla purpurové , nebo žlutobílé, se 2 pysky a dlouhou zakřivenou ostruhou. V ostruze je ukryt nektar, na který dosáhne jen hmyz s dlouhým sosákem. Dymnivka je poměrně náročná na teplo. Často vytváří rozsáhlé, téměř čisté porosty. Roste na neutrálních až alkalických půdách, bohatých na živiny a vláhu. Dymnivka obsahuje hlavně v hlíze četné alkaloidy a je proto jedovatá. Dobytek ji nepožírá. Alkaloid bulbokapnin způsobuje u člověka stav strnulosti a nehybnosti.
Velmi zajímavou a málo známou rostlinou je kopytník evropský (Asarum europeum). Jedná se o pozůstatek třetihorní květeny. V zemi má tenký plazivý oddenek. Je typický dvěma až čtyřmi vstřícnými okrouhlými kožovitými tmavě zelenými listy. V jejich úžlabí vyrůstá jeden velmi nenápadný baňkovitý tmavě hnědý až červenohnědý květ přitisklý k zemi a ukrytý v lesní hrabance nebo mezi listím. Roste zpravidla v bohatých společenstvech. Je to léčivá rostlina s charakteristickou vůní po černém koření nebo kafru. Název rostliny lze odvodit od řeckého aseron – nevolnost, odpor. Rostlina vyvolává dávení a patří k nejslavnějším léčivým rostlinám řecké antiky. Celá rostlina je mírně jedovatá a nejvýznamnější složkou je asaron, nazývaný též kopytníkový kafr.
O dalších zajímavých rostlinách si povíme zase příště.
Ing. Hana Chvalová, zahradnice Čimelice
foto: autorka
